Informace o insolvencích

Reorganizace

Reorganizace jako jeden ze způsobů řešení úpadku se v české právní úpravě objevuje od 1. ledna 2008, kdy nabyl účinnosti zákon č. 56/2008 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), v platném znění. Co si máme pod procesem reorganizace představit, nám ve stručnosti říká insolvenční zákon v § 316 odst. 1, dle nějž se „reorganizací rozumí zpravidla postupné uspokojování pohledávek věřitelů při zachování provozu dlužníkova podniku, zajištěné opatřeními k ozdravení hospodaření tohoto podniku podle insolvenčním soudem schváleného reorganizačního plánu s průběžnou kontrolou jeho plnění ze strany věřitelů.“ Tato základní charakteristika je pak podrobněji rozvedena v následujících ustanoveních insolvenčního zákona. Z výše uvedeného vyplývá, že reorganizace není zaměřena na rozprodání dlužníkova majetku a jeho následnou likvidaci (narozdíl od konkurzu), ale naopak na zachování provozu dlužníkova podniku, jehož hodnota jako funkčního celku je vyšší než součet hodnot jednotlivých aktiv, čímž je zajištěn následně vyšší výnos pro věřitele.

„Reorganizací se rozumí zpravidla postupné uspokojování pohledávek věřitelů při zachování provozu dlužníkova podniku, zajištěné opatřeními k ozdravění hospodaření tohoto podniku podle insolvenčním soudem schváleného reorganizačního plánu s průběžnou kontrolou jeho plnění ze strany věřitelů.“

Samotná reorganizace je prováděna na základě reorganizačního plánu, který dle § 338 odst. 1 insolvenčního zákona vymezuje právní postavení osob dotčených schválenou reorganizací na základě opatření sledujících ozdravení provozu dlužníkova podniku a uspořádání vzájemných vztahů mezi dlužníkem a jeho věřiteli. Insolvenční plán se předkládá ke schválení insolvenčnímu soudu a musí obsahovat zejména rozdělení věřitelů do jednotlivých skupin (v každé skupině by měli být věřitelé se zásadně shodným právním postavením a hospodářskými zájmy) pro potřeby hlasování věřitelů o přijetí reorganizačního plánu, způsob reorganizace (insolvenční zákon uvádí jako možné příklady reorganizačních opatření restrukturalizaci pohledávek věřitelů, prodej celé majetkové podstaty nebo dlužníkova podniku nebo jejich částí, vydání dlužníkových aktiv věřitelům nebo fúzi dlužníka), opatření k plnění plánu (zejména pokud jde o oprávnění k nakládání s majetkovou podstatou), podmínky pro pokračování provozu dlužníkova podniku, osoby podílející se na financování reorganizačního plánu a v neposlední řadě také informaci o tom, zda a jaké závazky vůči věřitelům bude mít dlužník po skončení reorganizace.

Způsoby provedení reorganizace jsou demonstrativně uvedeny v § 341 insolvenčního zákona:

• restrukturalizace pohledávek věřitelů,
• prodej celé majetkové podstaty nebo dlužníkova podniku nebo její části,
• vydání dlužníkových aktiv věřitelům
• fúze dlužníka
• vydání akcií nebo jiných cenných papírů dlužníka
• zajištění financování provozu podniku
• změna zakladatelského dokumentu nebo stanov 

Zákon též připouští možnost kombinace způsobů provedení reorganizace.

Insolvenční zákon přináší s reorganizací nové možnosti jak věřitelům, tak dlužníkovi, přičemž zejména jejich aktivní úloha je v rámci tohoto způsobu řešení úpadku klíčová. Lze však říci, že reorganizace je technicky a časově poměrně náročný proces vyžadující široký konsenzus všech zúčastněných stran. Je možné proto očekávat, že konkurz jako standardní způsob řešení dlužníkova úpadku bude i nadále převládající formou.

Konkurs

Podle zákona je konkurs „způsob řešení úpadku spočívající v tom, že na základě rozhodnutí o prohlášení konkursu jsou zjištěné pohledávky věřitelů zásadně poměrně uspokojeny z výnosu zpeněžení majetkové podstaty s tím, že neuspokojené pohledávky nebo jejich části nezanikají, pokud zákon nestanoví jinak.“ Majetkovou podstatou se rozumí majetek určený k uspokojení dlužníkových věřitelů.

Veškeré dále uvedené účinky prohlášení konkursu nastávají okamžikem zveřejnění rozhodnutí o prohlášení konkursu v insolvenčním rejstříku.

Prohlášení konkursu má zejména tyto následky:

• přerušuje se likvidace právnické osoby, končí nucená správa, a pokud insolvenční soud nerozhodne jinak, zaniká předběžné opatření, bylo-li nařízeno;
• na insolvenčního správce přechází oprávnění nakládat s majetkovou podstatou, jakož i výkon práv a plnění povinností, které přísluší dlužníku, pokud souvisí s majetkovou podstatou;
• pokud dlužník nakládal s majetkovou podstatou poté, co toto právo přešlo na insolvenčního správce, jsou tyto právní úkony vůči věřitelům neúčinné;
• po prohlášení konkursu mohou dlužníkovi věřitelé svá práva uplatnit jen v rámci konkursního řízení (nelze např. podat žalobu o zaplacení finanční částky proti úpadci);
• nesplatné pohledávky proti dlužníku se prohlášením konkursu považují za splatné, není-li zákonem stanoveno jinak;
• zanikají všechny jednostranné právní úkony dlužníka (úpadce) týkající se majetkové podstaty (jde zejména o příkazy, pověření, plné moci, prokuru); to se netýká plných mocí udělených pro insolvenční řízení;
• zanikají veškeré návrhy na uzavření smlouvy, které dlužník učinil a které nebyly dosud přijaty;
• v případě existence smlouvy o vzájemném plnění (většina smluv), přičemž ani dlužník ani druhá strana smlouvu dosud zcela nesplnila, může insolvenční správce smlouvu splnit místo dlužníka a žádat protiplnění, nebo může od smlouvy odstoupit;
• je-li druhý účastník smlouvy povinen z této smlouvy plnit první, je oprávněn takové plnění odepřít až do doby, kdy bude poskytnuto nebo zabezpečeno plnění vzájemné;
• uzavřel-li dlužník smlouvu o výpůjčce, je insolvenční správce po prohlášení konkursu oprávněn žádat vrácení věci i před uplynutím stanovené doby zapůjčení;
• v případě nájemní smlouvy je insolvenční správce oprávněn takovou smlouvu vypovědět ve lhůtě stanovené zákonem nebo smlouvou i v případě, že smlouva byla sjednána na dobu určitou, výpovědní lhůta však může činit maximálně 3 měsíce; tím nejsou dotčena ustanovení občanského zákoníku na ochranu nájemců bytů;
• prohlášením konkursu nekončí provoz dlužníkova podniku, insolvenční správce bude naopak zkoumat možnost pokračování v provozu dlužníkova podniku.

Oddlužení

Institut oddlužení je určen pro dlužníky-nepodnikatele, přičemž typickým dlužníkem, pro něhož je oddlužení určeno, je dlužník-spotřebitel. Jedná se o dlužníka, jehož spotřební výdaje a příjmy nejsou vyrovnané a který není schopen splácet své závazky přijaté za účelem pořízení zejména spotřebního zboží, ale i nemovitého majetku, dovolené, telefonu, televize atd. V případě, že dlužník-nepodnikatel není schopen své závazky splácet a nerozhodne se včas pro oddlužení, mohou věřitelé vymáhat své pohledávky způsoby, jejichž důsledky pro dlužníka budou často velice dramatické. Dlužníkovi může být exekuován veškerý jeho majetek nad rámec věcí, které nezbytně potřebuje k uspokojování potřeb svých a své rodiny. Exekucí může být postižen i byt příp. dům dlužníka, a to bez náhrady! Exekucí mohou být dále postiženy veškeré příjmy (včetně např. důchodu nebo stipendia) dlužníka po odečtení základní stanovené částky. Výsledkem pak může být dlužník bez majetku „odsouzený“ k celoživotnímu splácení závazků.

Naplňuje-li dlužník-nepodnikatel podmínky úpadku nebo hrozícího úpadku a je schopen je schopen svým nezajištěným věřitelům jednorázově nebo ve splátkách po dobu 5 let uhradit alespoň 30 % jejich pohledávek, může svoji situaci řešit oddlužením. Možnost oddlužit se poskytuje dlužníkovi druhou šanci tak, že po uhrazení 30 % závazků (příp. méně, pokud věřitelé souhlasí) je dlužník osvobozen od placení zbytku závazků. Nesmí se však jednat o nepoctivého dlužníka!

Dlužníku, který o to požádal v návrhu na povolení oddlužení, může insolvenční soud stanovit jinou výši (nižší než zákonem určených) měsíčních splátek, pokud bude schopen svým nezajištěným věřitelům uhradit alespoň 50 % jejich pohledávek (je možné se s věřiteli dohodnout jinak).